Próza – klasická – česká ( historie – 1989 )

Jeden z nejznámějších románů Bohumila Hrabala vypráví o krásné ženě správce pivovaru, svérázném strýci Pepinovi i o životě na maloměstě (Nymburk) v době, kdy docházelo k velkým průmyslovým objevům, kdy probíhala překotná modernizace, kdy se „zkracovaly vzdálenosti i čas“. Zkracovaly se ovšem i dámské sukně a především vlasy. Na motivy Hrabalova románu natočil Jiří Menzel stejnojmenný film s Magdou Vášáryovou, Jiřím Schmitzerem a Jaromírem Hanzlíkem v hlavních rolích.

Od chvíle, kdy se na pultech knihkupectví poprvé objevila tato útlá knížka, je naše literatura bohatší o vzácný skvost. Povidky o povedeném tatínkovi, mamince, bratrech, o dětství prožitém v těžké době války s židovskou hvězdou na kabátě, o rybách, přírodě, vzácných lidských vztazích patří k tomu nejlepšímu, co bylo dosud česky napsáno. Jak říká Pavlův přítel Arnošt Lustig:"Je to od první do poslední řádky dobré čtení."

V souboru třinácti povídek autor vykresluje mikrosvět pražské čtvrti Malá Strana, kde prožil celý život. Ukazuje svérázné místní charaktery, vykresluje dobré i špatné lidské vlastnosti. Ze souboru povídek jsou známé třeba Doktor Kazisvět, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku nebo Týden v tichém domě. Povídky vycházely v letech 1875 – 1877 v různých časopisech (Květy, Národní Listy, Lumír), souborně byly publikovány v roce 1878.

Stěžejní Páralův román je satirickým podobenstvím o lidské existenci. Odehrává se v Ústí nad Labem, v bizarním prostředí místních chemických závodů, které autor poznal na vlastní kůži. Příběh, jehož hlavními tématy jsou životní stereotypy a sexuální „praxe“, ztvárnil formou ironicky zabarveného, formálně neotřelého vyprávění. Aby předvedl osudy svých hrdinů přesvědčivě a v širokém záběru, využil nejrůznějších literárních postupů, kombinaci vnitřních monologů, „slovníkových“ portrétů postav i citací zdánlivě odlehlých zpráv ze světa. Vznikl tak hutný a živý text, který si čtenáři (a díky filmové adaptaci Viktora Polesného z roku 2004 také diváci) vychutnají i po čtyřiceti letech od prvního vydání.

Obrazy z venkovského života je nejznámější dílo Boženy Němcové. Jedná se o povídku a ne o román, jak se někteří chybně domnívají. Román se zabývá nejen zobrazením postav a jejich motivací, ale i jejich vývojem, což v Babičce postrádáme. Jednotlivé celky (obrazy) díla, nejsou tak pevně svázány jednotným příběhem, jak by tomu u románu mělo být. Nacházíme několik dějových linií: Babiččin život, který je nastiňován útržkovitě, např. při rozhovorech s kněžnou, každodenní život na Starém bělidle a jednotlivé příběhy, např. Viktorčin. Božena Němcová dílo psala v době, kdy jí umíral syn. Začala jej psát během pobytu v pražské Ječné ul. č. p. 516 koncem roku 1853 a z větší části jej zde také napsala.Autorka v něm zachycuje dění na venkově se všemi zvyky. Jedním z inspiračních zdrojů Němcové bylo dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera Pěstounka.

Kapitán Van Toch (který je ovšem českého původu) objeví na ostrově Tana Masa v Tichém oceánu podivné, inteligentní, v moři žijící tvory, podobné mlokům. Zahájí s nimi výměnný obchod: kapitán Van Toch dodá mlokům nože na obranu proti žralokům, kteří mločí populaci decimují, a mloci na oplátku budou nosit kapitánu Van Tochovi perly. Seznámí s tímto projektem svého známého z dětství, továrníka G. H. Bondyho, který začne mlokům dodávat i jiné potřeby. Kapitán Van Toch mezitím vysazuje mloky i na jiných ostrovech Tichého oceánu. Po smrti kapitána Van Tocha se začne s mloky obchodovat jako s levnou pracovní silou, jsou také podrobeni vědeckému výzkumu, z něhož vyjde najevo, že se jedná o druh Andrias scheuchzeri, miocénního mloka, u kterého se předpokládalo vyhynutí. Mloci se ale postupně vyvinou v ještě inteligentnější tvory (za pomoci člověka), značně se přemnoží, vzbouří, začnou vyhrožovat lidem válkou, jestli jim nedovolí zbourat břehy pevnin, aby mohli rozšířit svůj podmořský svět. Mloci bourají pevniny, vzhledem k potřebě vzniku mělčin. Ze začátku je dáno, že mloci nemohou žít ve sladké vodě. Beznadějnost situace je zdůrazněna na konci knihy, kdy se už i ve Vltavě objeví černá hlava s opačnými víčky. Budoucnost lidstva je nejistá... Válka s mloky je z hlediska tématu relativně klasickou antiutopií, obávající se odlidštění společnosti. V textu je značné množství narážek na německý nacismus, s nímž Čapek hluboce nesouhlasil (např. „Zejména v Německu byla veškerá vivisekce (mloků) přísně zapovězena, ovšem jen židovským badatelům.“), celé dílo je také možno vykládat jako alegorii na rozpínavost Třetí říše

Slavný román Milana Kundery : „Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“

Próza básníka, který v roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, o autorových rozmarných a teskných příbězích a drobných vzpomínkách na milé a milované, o umění, životě a lásce.V drobných vzpomínkách a příbězích Seifert evokuje dávno zmizelou atmosféru milované Prahy svého dětství a nládí, mladých umělců kolem Devětsilu, a vyznává se z přátelství k nim a z úcty a lásky k osobnostem generace starší.

Petrolejové lampy jsou psychologickým dramatem nepoddajné ženy zasazeným do kroniky lidských osudů v přelomové době, jejíž události daleko přesahují rozměry maloměsta, v němž se román odehrává. Příběhu vévodí mistrně vystižené, nejednoznačné, vnitřně rozporné, a proto opravdově živé postavy, jejichž charakter se vyhraňuje v krajních situacích, před nimiž není úniku. Hlavní hrdinka Štěpka, robustní amazonka obdařená dravou energií, si od dětství navykla na nepochopení, ale i obdiv. Bouří se proti nesmyslnosti osudu a její život trvale pohání napětí mezi vytouženým ideálem a reálnými okolnostmi. Běh událostí dokáže silnýma rukama ovládat, jenže ve věcech lásky to neplatí, a tak získává i ztrácí v podivném manželství, jež neodvratně míří k bizarnímu konci. Je Štěpčiným východiskem pouze ironie jako jediný čestný kompromis mezi hluboce raněnou duší a světem, s nímž se nelze smířit (Stendhal), anebo se naplní její vytrvalé přesvědčení, že "co není, může být"? Romantický realista Jaroslav Havlíček, vynikající pozorovatel a autor s mimořádně osobitým, neopakovatelným viděním světa, stvořil v tomto románu fascinující obraz všeobecné proměny z přelomu století, jež pokračuje až do našich dní. Petrolejové lampy je psychologický román českého spisovatele Jaroslava Havlíčka. Nejprve vydán pod názvem Vyprahlé touhy v roce 1935 a později přepracován a posmrtně vydán v roce 1944 konečně jako Petrolejové lampy. Román je první ze čtyř, které Havlíček za svého života dokončil a měl se stát základem obsáhlejšího cyklu věnovaného osobnosti Štěpky a jeho rodné Jilemnici. Vzhledem k zamýšlenému plánu stihl původní román pouze přepracovat a napsat torzo Vlčí kůže.

Sluha dvou pánů je klasická divadelní hra, situační komedie Carla Goldoniho z roku 1745, spadající do specifického žánru commedia dell'arte. Carlo Goldoni – jméno, které by se dalo skloňovat v mnoha pádech a pokaždé by bylo stejné, stejně zapálené do divadla a pro dramatickou tvorbu. Je pozoruhodné, jak život dramatiků by sám o sobě obstál jako dílo. Goldoniho očarovalo písmo již v raném věku. Na to dobu nebylo zvykem, aby děti uměli číst a dokonce psát již ve čtyřech letech. On, ano. Svou první hru napsal v devíti letech. Přestože Goldoni psal prakticky stále, tak jako placený, profesionální literát se prosazuje až po čtyřiceti letech. Goldoniho díla, i díky tomu, že se jednalo zejména o komedie, hrály zejména kočovné společnosti. Docházelo proto k časté úpravě jeho textů: ať už chybným překladem nebo tím, jak byl soubor herecky vybaven. Goldoni byl ale též básník. Pro tuto jeho tvorbu si ho najala šlechta, konkrétně Bourboni a platili mu za to, že pro ně psal a recitoval poezii. Na tom je vidět, jak moc se změnila doba a vztah bohatých k umění. V Čechách se Goldoni příliš nehrál. První autentická, i když Vrchlickým krkolomně přeložená, Goldoniho hra inscenovaná v českých zemích je zřejmě Mirandolina, která se hrála v Národním divadle v Praze v roce 1893. Jeho nejznámější hra Sluha dvou pánu se hrála v 19. Století v Čechách pod názvem Kuliferd a Trufald, sloužící dvou pánů. Jak to tak bývá s velikány, Goldoni na sklonu svého života byl společností zapomenut a „odklizen“. Umírá v naprosté chudobě, jelikož mu z nepochopitelných důvodů byla odňata penze. Úředním paradoxem zůstává , že Národní konvent na četné přímluvy penzi obnovil a v to den po Goldoniho smrti.

Děj začíná tragédií, kdy v lesní roklině pod vrcholem Stoličníkem nacházejí dělníci mrtvé tělo Václava Januše. V dalších kapitolách pak přátelé rekonstruují zpětně Janušův život (Maronec - lékař, Devera - dnes ředitel stavebního podniku a řidič Januše). Ve vzpomínkách zúčastněných si vzpomínají na událost dávno minulou, kdy v obci Svažov byl nejdříve nevybíravými metodami nucen hospodář Chladil ke vstupu do ZD. Když nic nepomohlo, rodina Chladilova byla vystěhována a majetek zkonfiskován. Chladilovi byli vystěhováni na druhý konec okresu do polorozpadlého stavení. Léta ubíhala a na tyto události vesnice pomalu zapomněla. Jednoho dne se ale objevuje ve vesnici Chladilová, která by ráda vystrojila pohřeb svému manželovi k jejich bývalému statku. Vzpomínky se oživují, vesničané si vzpomínají, co se s majetkem stalo a nakonec jak Jánoš tak Devera se obávají, že pohřeb přeroste v manifestaci, která bude plná nesouhlasu s Janušovými a Deverovými praktikami. Pod vlivem těchto událostí se Januš vypravuje pod Stoličník, aby tam hledal ztracenou duševní rovnováhu. Ve tmě se zřítí do rokle a nalézá tam smrt. Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/eva-kanturkova/smutecni-slavnost.html#ixzz3rUdxRR6U Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.

Lustigův román Dita Saxová byl vydán roku 1963 v nakladatelství Československý spisovatel. V češtině a četných překladech pak vyšel ve světě ještě několikrát. V roce 1979 jej vydali i manželé Škvorečtí v Torontu. Román patří k vrcholům Lustigovy tvorby a právem se řadí k největším klenotům světové poválečné literatury. V této doplněné podobě vychází poprvé. Hlavní hrdinkou románu je Dita Saxová, osmnáctiletá židovská dívka, která jako jediná z rodiny přežila pobyt v koncentračním táboře. Společně s ostatními děvčaty pobývá v jednom tak trochu zvláštním domě. Dozvídáme se o dalších dívkách v tomto domově: o Lindě Huppertové, kterou vždycky víc zajímal život druhých, než jí samotné, o těhotenství Kity Borgerové nebo o Líze Vágnerové, která kdysi pracovala v odvšivovací stanici i o Davidovi Egonu Huppertovi, bratrovi Lindy, kterému se Dita Saxová moc líbí. O Ditu se pokouší více mužů, ale své panenství se rozhodne dát právě Davidovi, se kterým stráví noc v jakémsi hotelu. Dlouho si pak spolu povídají o tom, co chtějí od života, co vlastně plánují, o čem sní a taky o tom, co prožili. Ditě se David líbí, chová se k ní pěkně, a tak by s ním ráda žila. V tuto chvíli jsem si moc přála, aby právě on pro ni byl ten pravý, aby byla šťastná a aby se jí tak vynahradily okamžiky hrůzy, které zažila za války. Po společně strávené noci mu Dita napsala dopis, na který se jí však nedostane žádné odpovědi. Vlastně jakýkoli kontakt ze strany Davida se neobjevuje. Dita se pak s Davidem ještě jednou setká na večírku. David o ní ale nejeví zájem, a tak se Dita definitivně rozhodne pro stáž a letní stipendium v Grünewaldu. I odtud Dita Davidovi neúnavně posílá dopisy a myslí na něj, ovšem bez výsledku a jakékoli odpovědi.

Nevelká próza, rozdělená na čtyři části a 14 číslovaných kapitol, je věnována autorově ženě Jarmile . Rámec prózy tvoří kontrastní obraz, v němž se spojuje vize bezstarostného mládí se symboly smrti. V úvodní kapitole se Jan setká s krásnou mladou stopařkou, která vystoupí z pohřebního auta. Zdá se, že by mohla být šťastným znamením pro jeho odhodlání napravit staré chyby. V závěru se jí však při náhodném setkání leká, je jí k smíchu, a to ho jen utvrzuje v poznání, že jeho pokus byl bláhový. Na počátku své cesty za očištěním vstupuje Jan do řeky na místě, kde kameny "mezi sebe strhávají tichou, zmateně kroužící vodu a mění ji v proud", ale v úplném závěru pohled na vodu spoutanou přehradou opět popírá možnost vzepřít se běhu času: "Vody v hlubokých temnotách drtily a tížily pohyb vlastního živlu, pohyb, jenž se zavíral sám v sobě." I přes takto intenzivně vyjádřené napětí mezi krajními póly existence mají první a čtvrtá část v kontextu celé knihy spíše funkci relativně klidné ouvertury a epilogu. Druhá, nejrozsáhlejší část graduje v okamžiku, kdy se rozhovor obou bratranců rozpadá ve dva absurdní monology a kdy na Janovo sebeodhalující pásmo vzpomínkových vizí Toník reaguje jen hrubými nadávkami na adresu své dcery a předváděním svého venkovského blahobytu. Napjatá situace kulminuje v třetí části, v níž se Jan mylně domnívá, že během noční hádky došlo k vraždě. Podobně jako v básnické skladbě Romance pro křídlovku, s níž je Zlatá reneta spojena mnohými motivy i tematickými přesahy, i ve své próze Hrubín cituje E. A. POEA, konkrétně báseň Havran a její refrén "Nevermore!". Ačkoliv si ho Jan v protialkoholní léčebně poněkud upravuje ke své momentální potřebě, závěr prózy vyznívá ve smyslu onoho původního, poeovského "Víckrát ne!". Jan si uvědomuje nedosažitelnost vlastních ideálů, avšak přesto se pokouší bojovat se svým největším nepřítelem - se sebou samým, a to i za cenu zklamání. Není to jen prázdné gesto, Jan v sobě nachází sílu vzepřít se, upřímně touží začít znovu. I přes rozčarování z nemožnosti vstoupit dvakrát do téže řeky a z proměny krajiny své jediné lásky, vrací se Jan bohatší o pocit katarze, částečně očištěn alespoň tím, že dokázal pojmenovat příčiny svého životního selhání. Zlatá reneta není ovšem jen záznamem individuálního osudu, nýbrž i metaforou obecně lidské touhy přemoci nezvratnost času a života (příznačný je z tohoto hlediska symbolický název prózy, korespondující s kunderovským "zlatým jablkem věčné touhy" ze Směšných lásek), a tento obecně existenciální rozměr příběhu umocňuje mnohonásobné a kontrapunktické využití motivů lásky a smrti, stejně jako nekonečnosti vesmíru a pomíjivosti věcí pozemských.

Hlavní postavou je Antonín Důra, majitel říčních lázní na řece Orši, sportovec, který o své zdraví pečuje nejrůznějšími cviky, např. plaváním za každého počasí. Na plovárnu za ním pravidelně přicházejí jeho přátelé major Hugo a kanovník abbé Roch. Antonín má manželku Kateřinu, ženu podezřívavou, nehezkou a nepříjemnou. Do děje výrazně zasáhne kouzelník Arnoštek a jeho krásná asistentka Anna. Je deštivý červnový den a plovárna zeje prázdnotou. Na přátelské popovídání přicházejí za Antonínem, mistrem plovárenským, major Hugo (chytají spolu ryby) a abbé Roch, jako vždy s knihou. Jejich debatám naslouchá Antonínova žena Kateřina, myslí si o tom své. Poklidnou idylu celého městečka naruší příjezd komediantů, provazolezce a kouzelníka Arnoštka a jeho pomocnice Anny. Arnoštek přijde až na plovárnu, předvede několik triků a pozve všechny na večerní představení na náměstí. Paní Kateřina je Arnoštkem okouzlená. Pánové se jdou večer podívat na představení a všem učaruje krásná Anna. Po představení ji Antonín zve na schůzku. Sejdou se v noci na plovárně, ale přistihne je podezřívavá Kateřina, která nevěří manželovi,že šel na plovárnu ve 12 hodin v noci hlídat. Když Antonín zjistí, že byli odhaleni, pokusí se svou ženu oklamat, tím, že se snažil Annu pouze zachránit, když se topila (namočili si šaty, aby ji oklamali). Kateřina využívá situace a odstěhuje se k Arnoštkovi. Druhý den se o Aninu přízeň uchází dokonce kanovník Roch, je však napaden místními opilci a vyvázne s natrženým uchem. Nechce, aby se to někdo dozvěděl, Antonín mu ho přišívá háčkem na ryby. Při třetím představení spadne Arnoštek z provazu a zraní se. Kateřinu už nebaví se o něj starat, zašívat mu věci a uklízet, tvrdí, že je počestná měšťačka. Vrací se k Antonínovi a odpouští mu nevěru. Antonín tím není příliš nadšen, vzpomíná na krásnou Annu. O tu se poslední noc pokouší i major Hugo, je však zbit holí samotným Arnoštkem. Ráno komedianti odjíždějí a život v Krokových Varech se vrací do starých kolejí. Rozmarné léto bylo i zfilmováno, film režíroval Jiří Menzel(1968) a hrál v něm např. Rudolf Hrušínský.

Karel Čapek (1890-1938) patří mezi těch několik literárních velikánů, jejichž díla nic neztratila ze své čtivosti ani tři čtvrtě století po té, co byla napsána. Ze všech jeho románů, próz i skvělých fejetonů patří Povídky z první a druhé kapsy k tomu nejlepšímu. Povětšinou detektivní příběhy, jejichž hrdiny jsou policejní komisaři, agenti, strážníci, četníci, ale také sňatkoví podvodníci, zločinci či fanatičtí sběratelé, přinášejí daleko více, než se na první pohled zdá. Čapek v nich uplatnil všechny stránky svého výjimečného talentu. Nejenže je skvělým vypravěčem napínavých příběhů, ale zároveň mistrem paradoxů, autorem, který jednou uplatní svůj smysl pro jemnou ironii (básník ve svých verších podvědomě zachytí číslo auta, které srazilo ženu), jindy přiblíží své pojetí spravedlnosti, kterou nelze vtěsnat do žádných zákonů, jindy napůl vážně napůl s tichým úsměškem předvede novou psychoanalytickou metodu jak usvědčit vraha i rychle rozpoznat novináře. Čapkovy povídky jsou přeloženy do všech myslitelných jazyků, většina z nich bezesporu obstojí ve srovnání s dílem největších mistrů drobných próz ve světové literatuře; přiznávám, že nikdy jsem žádnou knihu nečetl tolikrát a s takovým potěšením jako právě tuto.

Půvabná vyprávění o dobrodružstvích pěti nezbedných chlapců z malého českého městečka, psaná formou dětského deníku kupeckého synka Petra Bajzy. Klukovskýma očima viděný rok na maloměstě připomíná všechny sezónní dospělé i dětské zábavy, životní styl i hierarchii obyvatel malého města za první republiky. Kouzelná knížka, napsaná v době okupace, byla zároveň i autorovým posledním dílem a našla velkou odezvu mezi čtenáři všech kategorií.

Příběh Miloše Hrmy, který se na začátku slavného Hrabalova románu pokusí o sebevraždu, protože "zvadne jak lilium" při prvním pokusu o styk se svou milovanou Mášou. Miloše zachrání zedník, který zrovna pracuje opodál. Miloš Hrma pracuje na nádraží se svým vzorem - nádražákem Hubičkou - a systematicky sabotují ostře sledované vlaky ( hlavně s municí). Ke konci roku 1945 se rozhodnou vyhodit jeden z vlaků do vzduchu. Miloš se úkolu ujme. Akce se zdaří a vlak vybuchne, ale Miloš je smrtelně zraněn. Hrabalův román Ostře sledované vlaky je znám také díky stejnojmenému filmu Jiřího Menzela. Režisérův celovečerní debut byl roku 1966 oceněn jako nejlepší zahraniční film a získal Oscara.