Goethův podzim - Den památky Jana Palacha
Připomínáme si památku Jana Palacha a to pomocí básní Jana Zajíce, který ho následoval s činem, jež měl a má probouzet český národ ve těžkých chvílích, kdy český národ tak rád spí.
Málo lidí ví, že Jan Zajíc psal básně. Tvořil je jako únik ze světa. Tvořil je pro sebe, bez snah o jejich publikování na veřejnosti. Staly se mu prostředkem sebevyjádření a pro nás oknem do jeho duše. Jan Zajíc napsal celkem 21 básní.
Janu Palachovi – Jan Zajíc
Rozmarné odpoledne.
Kolem vezou víc než Prométhea.
Oči jsou prolomená hráz.
Pláču v dešti na chodníku.
Pro všechno.
Pro těch jednadvacet let,
pro cizími vojáky sražený květ,
pro člověka, co odmítl jít zpět,
pro srdce, do kterého by se vešel svět,
pro několik nevykřičených vět.
Chce se mi zařvat – teď hned.
Pryč s nimi! Ať žije nový svět!
To ticho řve ze mě.
Praha teď skutečně dotýká se hvězd.
Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst.
Ticho rve uši.
Všichni to vědí a mlčí!
Ústa jim zacpal strach ze života i smrti.
Je leden 69.
I láska bolí.
Proto pláču
Podzimní vyznání – Jan Zajíc
Snad znáš tu vůni podzimu
a čerstvě rozoraných polí,
kdy teskný pohled na hlínu
a srdce jemně bolí.
Mám srdce jako suchopár.
Ne! Ne! Nejsem vůbec stár!
Ale mých citů první břehy
málokdy přelila vlna lásky a něhy.
To proto, že nenašel jsem doposud srdce,
do kterého bych ty vlny přelil
a jeho vlny s mými
v jediné moře lásky scelil.
Příroda někdy divná je,
tváří výraz srdce zakryje,
a pak záleží jen na člověku
a ne na přiměřeném věku,
jak umí v srdci číst.
Snad znáš tu vůni podzimu, kdy příroda už usíná
a srdce se zamykají před sladkou láskou,
kterou nezakryješ žádnou
pokryteckou maskou.
Teď znáš tu vůni podzimu
a smutných pokosených polí.
Láska, která na podzim se rozvije,
ta celé věky přežije
Vzpomínka a nic ji nezabolí …
Strach – Jan Zajíc
Máš snad sfingy srdce -
tvrdé, chladné, kámen?
Když ve mně náhle k tobě prudce
vzplanul lásky plamen.
Proč jsi tak divně hleděla?
Proč neusmála ses trochu?
A proč jsi pořád mlčela,
připomínajíc sochu?
Bojím se, že tu lásku zabiješ,
že jí vyřkneš amen,
a z mého srdce vyliješ
žárlivých citů plamen!
A možná, že bych zapomněl,
a možná, že bych nemohl,
a možná, že bych zapomněl,
a možná bych se přemohl.
Poslední – Jan zajíc
Slyším vaši zbabělost!
Křičí v polích!
Řve ve městech,
skuhrá na rozcestích,
jektá strachem ze smrti
a necítí, že smrt upozorňuje a vábí.
Bije z věží kostelů
umíráček národu
a zemi.
Ve jménu života
vašeho!
- Hořím!