Poezie – současná – česká (1990 až dosud )

Autorova v pořadí již pátá sbírka obsahuje verše z let 1995–1997. V básních se autor pokouší dát svým veršům pevnou formu, v níž se obráží i jeho překladatelská činnost. Jde o poezii naléhavou, ztvárněnou bohatým jazykem a tematicky vycházející z hodnot člověku nejbližších. Tyto náměty se pak promítají na pozadí měnících se ročních dob.

„Jako groteskní přízrak / se kymácejí větve / na konci ulice./ Zvedá se vítr – / a větve vyluzují krátké, ostré zvuky…“ Po sedmi letech nová sbírka básníka Petra Halmaye (nar. 1958). Knihu, ve které autor dospěl k oproštěnějšímu, syrovějšímu výrazu, než je tomu v předešlých souborech, charakterizuje pomalé, melancholické tempo, hloubka až fotograficky podmanivé obraznosti a zatím nejvyhroceněji formulovaná skepse ke vtíravým modalitám současného světa.

Sbírka básní, která vznikla jako protipól dnešní uspěchané době plné ostrých hran. Snahou autora je pohladit poraněné a zastavit uspěchané. Hlavním pojítkem sbírky je jemnost. Básně transformují text do vyvolání pocitů a prožitků, které jsou dnes nedostatkovým zbožím jako například: pohlazení, pochopení, představy, zamilování, odvaha, vzdor, smíření, odpuštění. „Řekl jsem si, že lidem poskytnu sny v textové podobě, aby se mohli nadechnout pokaždé, když jim bude těžko nebo jen dostanou chuť na jemnost a hloubku,“ dodává autor. Sbírka odráží různé pocity a etapy lidského života jako například zrození, víru, touhu, vůli, vítězství, prohru, naději, lásku, smrt. Mottem celé sbírky je: "Snít je stejně důležité jako dýchat."

Klidná básnická tempa, civilní obraznost, putování po drahách velkoměsta, žilky tajemství srdce. Silné svědectví o narůstání „cizího kontinentu“, který v sobě nakonec skrývá příběh každého z nás. Skvělý debut mladého básníka, hudebníka a rozhlasového moderátora, který přináší po delším čase obnovená a graficky vylepšená podoba základní řady Edice poesie Host, nyní určená mladým autorům.

Pravdu o sobě shrnuje do rázné věty: „Jsem Petra Strá a píšu básně.“ Křehká, ženská, velmi osobitá imaginace. Na rovu leží sníh, uvnitř je střižna poztrácených a znovunalezených obrazů a dějů, laboratoř se zimními fragmenty. Oblečte si kroj a posaďte se sami v prázdné kuchyni. Vyzdobte svoje klobouky peřím! Volavka je tady, tichá, osamocená, bláznivá a svůdná…

Privátní záznam z cesty do podsvětí či k archetypům kolektivního nevědomí? Zpozdilý moralistní hanopis? Pomýlený manifest? Snad takto lze vnímat a číst nejnovější soubor básnických textů Daniela Hradeckého, který po sbírkách Muž v průlomu (2004) a V cirkuse Calvaria (2009) představuje svou zatím nejosobněji pojatou knihu. Autorova poetika, těžící z impozantní sečtělosti a jiskřící pádnými, aforisticky sevřenými formulacemi, je ve sbírce 64 méně širokodechá a získává až existenciální rozměr: řada veršů jako by zde chtěla sloužit něčemu mnohem podstatnějšímu, než je poezie. Deziluzivní zkušenost ikarovského pádu a zjištění, že „svět je přesně takový, jakým se jeví“, vede k důsledné, obnažené, smrtelně vážné zpovědi, při níž se autor neuchyluje k žádným básnickým trikům, které dnes tak rády nacházejí vděčné čtenáře. Kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera 2014 za poezii.

Básnická bilance citových vzepětí a ztrát středního věku. Autor dominantně užívá vázaný verš a pevnou formu, jeden z drobných oddílů je však tvořen také haiku - tradičními nerýmovanými útvary japonské poezie.

Sbírka básní mladého šumperského autora ve které náměty, prosáklé rockovým rytmem, čerpal z reality osobního života. Sbírka je rozdělena do 3. částí – Útržky básní, Útržky měsíců a Útržky melancholie.

Po pěti letech se mohou příznivci poezie „dekadenta geniálního“ J. H. Krchovského potěšit četbou jeho nové sbírky nazvané Já už chci domů. Kam domů? Hádáme správně a autor to ve svých typicky vycizelovaných strofách potvrzuje: „Já už chci domů, stýská se mi tady / už přijeďte si pro mě, já chci domů! / Váš… Přilepil jsem známku slzou s brady / a neodeslal. Nemám kam a komu.“ Opět okoušíme hořká sousta trapnosti života, bezcílné prázdnoty dní, sexuálních kocovin i touhy po tom, co je krásné a něžné (a bohužel nám to nikdy nebude patřit). K těmto chodům porce černé šlehačky navrch — Krchovského humor vždy byl, a stále zůstává, velmi makabrózní, ale zároveň dokonale osvobozující. Znatelně přibylo motivů samoty, smutku a pohledů do nicoty. Kdesi ve spodních vrstvách úporné monotónnosti jeho čtyřverší však nalézáme i tenkou žílu lásky a věrnosti životu. Krchovský zůstává i v této své „řadovce“ dokonale svůj. Jeho „noční dílna“ opět expeduje literární skvosty s nezaměnitelným puncem po léta (právem) nejpopulárnějšího a nejčtenějšího současného českého básníka. „Autorova poetika se v mnohém vrací k dekadentní tradici. Naplňuje ji temná atmosféra smrti, sexuálních obsesí a večerů nasáklých alkoholem. Témata, která byla nosnou linkou dekadence, však využívá a přetváří.“ – Tereza Radváková, Právo „Uznání došel též u kritiky: „kultovní autor“, „mistr nekrofilní imaginace“ či „jeden z nejsuverénnějších českých básníků“. Třebaže se objevovaly hlasy, které ho už odepisovaly, posílaly do básnického důchodu, tak je tu stále důvod s ním čtenářsky pobýt.“ – Jiří Trávníček, Hospodářské noviny